Ostatní tvorba

Poutníkova cesta

by iNeedChemicalXNad zemí se vznášela oblaka prachu. Písečné duny zakrývaly výhled do nekonečna. Zvedaly se. A opět klesaly k zemi.Rozvířily se. A opět se uklidnily… Jejich ladný pohyb vytvářel jedinečnou melodii narušující ticho v rozlehlé poušti bez jediného jasného obrysu. Pouští procházel vetchý stařec se zahalenou tváří. Opíral se o dlouhou dřevěnou hůl a jeho drobné tělo se stavělo na odpor větru s neochvějnou vytrvalostí. Každý krok, který ho posunul blíže k neviditelnému cíli, dělal z obyčejného starce ztělesnění lidské moudrosti a síly. Síly, která byla natolik mocná, že zahanbovala vše, co ukrývala nebezpečná cesta před ním. Člověk se svojí nedokonalostí a slabinami se proměňoval v cosi nadpřirozeného, dokonalého a děsivého zároveň. Víra, která zušlechtila jeho rysy, omámila jeho smysly a stala se nejsilnější možnou zbraní, se odrážela v  hlubokých očích starého poutníka…

Ostrým pohledem prohledával okolí, dokud se nezastavil u jednoho konkrétního bodu. Intenzita jeho pohledu se stala nesnesitelnou, po chvíli hrůzostrašnou pro mladé vylekané oči. Tajemství, které v něm spočívalo, obklopilo jeho tělo a duši…

A já se probudila…

Rok 1945

            ,,Mami!“ můj výkřik proletěl jako šíp tichem prázdného pokoje. Otevřela jsem oči a stále cítila starcův pohled, který mě vytrhl ze spaní. Rozhlížela jsem se po malé místnosti a nikde jeho tvář už nespatřila. Slyšela jsem, jak se schody prohýbají pod tíhou kroků, a moje srdce prudce bilo do jejich rytmu. Pevně jsem k sobě přitiskla medvídka, jenž ležel na zemi. Dveře se otevřely a moje zeširoka otevřené oči spočívaly na ženě, která ačkoliv byla mladá, starosti a doba jí neprávem vehnaly do tváře několik dlouhých let. Nedočkavě jsem k ní vztáhla ruce, protože jediné, co jsem chtěla, bylo cítit se opět v bezpečí. Zahnat všechny noční můry, dokázat sama sobě, že nejsou skutečné.

Objaly mě hřejivé paže a já pomalu cítila, jak poslední zbytky strachu mizí v mocném přívalu mateřské lásky. Všechny hrozivé tváře, všechny obavy odeznívaly do ztracena. S každým nádechem jsem byla silnější. S každým výdechem mnou prostupoval nový klid …

Až teď jsem byla schopná postřehnout jemný třes, kterému vzdorovaly zdi, s nímž bojovala zem. Nechápavě jsem vzhlédla do maminčiny tváře, na níž se objevil nucený úsměv.

,,To bude v pořádku. Zůstaň tady, ano?“ Políbila mě na tvář a zamířila zpátky ke dveřím. Roztřesenýma rukama sevřela kovovou kliku, ohlédla se zpátky na mě, aby se přesvědčila, že zůstanu v posteli, a odešla. Touha vstát, znovu obejmout plyšovou hračku a tiše nakročit do pokoje za dveřmi se stávala minutu od minuty silnější. Lákalo mě tajemství, o němž jsem ještě neměla vědět. Lákala mě myšlenka podlehnout té hrozivé zvědavosti, která ke mně od narození patřila… Vyskočila jsem z postele, sevřela medvídka a pomalu začala našlapávat ke dveřím…

„Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc Českému rozhlasu!“ rozkřičel se amplión na stole. Maminka napjatě seděla v houpacím křesle a intenzivně na něj upínala zrak, jako by ho uměla přesvědčit, aby vysílal pouze to, co si přeje slyšet. Neviděla mě, nevnímala moji přítomnost. Na ramenou měla přehozený teplý šál a nervózně se pohupovala v křesle. Výzva v ampliónu se několikrát naléhavě opakovala. Nerozuměla jsem tomu. Nechápala jsem, proč je maminka tak vyděšená…

Amplión se znovu rozezněl: ,,Volá Český rozhlas! Vysíláme na vlně 415 metrů. Odpor v rozhlase je postupně likvidován. Zatím vysíláme gramofonovou hudbu.“

Z hlasu vycházejícího ze zařízení mi běhal mráz po zádech, i když jsem mu nerozuměla. Maminčino chování mi nahánělo strach, znervózňovalo mě. Co by mohlo maminku vyděsit, když to byla ona, kdo vždycky statečně zaháněl bubáky, čerty a čarodějnice, které mě pronásledovaly ve snech?

Místností zněla živá rytmická hudba, na jejíž tóny bych obvykle začala radostně tančit a ukazovat všem, jak se mi dokola točí nová barevná sukně. Teď jsem ale bosá pomalu přešla k mamince a podala jí medvídka, aby zahnal všechny její obavy. Způsob, jakým jsem to udělala se nápadně podobal tomu maminčinu, když mě osvobozovala od mých domnělých nepřátel… Usmála se na mě, ale v očích se jí třpytily slzy. Vzala mě do náručí, posadila si mě na kolena a snažila se rychle setřít mokrou tvář… Z ampliónu se po chvíli spolu s hudbou začaly ozývat i výstřely. Cítila jsem, jak sebou maminka trhla při prvním z nich a pevně zavřela oči, když se začaly opakovat. Zmateně jsem k ní vzhlédla, začínala mě děsit každá drobnost, kterou jsem si sama neuměla odůvodnit.

,,Co se děje?“ zeptala jsem se, ,,proč jsi smutná?“

,,Jenom čekám, až se vrátí tatínek, víš?“

,,Taky už chci, aby přišel. Musím se ho na něco zeptat.“

,,Neboj, dočkáš se,“ zašeptala mi maminka do vlasů. Sklouzla jsem na zem a zamířila se podívat k oknu. Viděla jsem, jak z protějšího obchodního domu prodavačky vyvěšují vlajky s červeným, bílým a modrým pruhem. Vzpomněla jsem si, že mi tatínek nadšeně vypravoval, jak obchodníci a průvodčí začínají přijímat pouze koruny a odmítají marky. Tehdy jsem si ještě plně neuvědomovala smysl toho všeho, ale tatínkovi se v očích zračilo cosi tak zvláštního, nevídaného a radostného, že mě to samotnou pohltilo. Slíbil mi, že až nastane ten správný čas, vezme mě s sebou do rozhlasu a ukáže mi všechna zařízení, díky nimž dennodenně promlouvá k národu…

Otočila jsem se zpátky na maminku, jež měla obličej schovaný v dlaních.

Amplión stále neúnavně hrál, ale já ho nevnímala. Soustředila jsem se na ženu, která seděla přede mnou a všechna těžká břemena byla neviditelně naložena na její křehká ramena. Dívala jsem se na ni, jako bych ji viděla poprvé v životě. Připadalo mi, jako bych ji ve skutečnosti neznala, nebyla schopná rozpoznat její podstatu. Byla přemožená. Byla zranitelná…

Cítila jsem, že je má povinnost, být silnější než ona. Přijít k ní a říct všechna ta slova, kterými mě uklidňovala, když jsem se s křikem probouzela… Dnešním dnem mě doprovázel strach snad každou minutou. Od té doby, co jsem spatřila ve snu starcovu tvář, až do chvíle, kdy zazněla ozvěna výstřelů v ampliónu. Nezáleželo na tom, že jsem nevěděla, že můj otec právě bojoval za Český rozhlas proti jednotkám SS. Má nevědomost v tu chvíli byla mnohem větší než můj strach, ale nezměnilo to nic na faktu, že od té doby se mnou čas hrál podivnou hru, v níž měl vždycky navrch. Dospěla jsem dříve, než jsem chtěla. Dospěla jsem v ten den, kdy jsem se alespoň na chvíli naučila překonat sama svůj vlastní strach. Dospěla jsem, když jsem poprvé spatřila svou matku poraženou.

Rok 1954

            Přála jsem si, aby mi někdo pomohl rozhodnout se. Zároveň jsem ale vnímala rady ostatních, jako by se mě netýkaly. Chtěla jsem si v hlavě všechno ujasnit, vnímat věci kolem sebe a o všem vědět, ale stejně tak jsem chtěla žít pouze ve svém světě, nedotčeném žádnou přetvářkou a událostmi, které se děly venku. Ležela jsem na posteli, nechala hrát gramofonovou desku a několik minut nepřetržitě sledovala malou skulinu v dřevěné podlaze. Připadalo mi, jako by se můj svět srazil na čtyři holé zdi, které mě držely v pokoji, kde jsem se uvědoměle schovávala před nespravedlivostí – údělem všech dospívajících.

Nevěděla jsem, co si mám myslet. Byla jsem zmatená a nebyl tady nikdo, kdo by mě dokázal navést jednoznačným směrem. Neexistovala černá nebo bílá, nikdo nevěděl, kde leží střed. Někdo opěvoval naše osvoboditele, někdo je nenáviděl a pokaždé tu byl někdo, kdo raději mlčel. Československo nebylo žádným mostem mezi Východem a Západem, jak se původně zamýšlelo. Lidově demokratická republika byla zástěrkou pro ty, kteří popírali nesmyslnost vykonstruovaných politickým procesů. Někdy ani soudní řízení nebylo zapotřebí. Nebyly totiž žádné hranice, žádné opěrné body, žádné právní paragrafy, na které by se dalo odvolat.

Svíral se mi žaludek při pomyšlení na to, jak úzce se mě to dotýká. Byla jsem obklopena vlastními nerozhodnými myšlenkami. Hledala sama sebe v otázkách, na které jsem měla nepřesvědčivé odpovědi. Vstala jsem, přehodila přes sebe kabát a zakázala si přemýšlet o tom, co se právě chystám udělat. Tiše jsem otevřela dveře od svého pokoje, ale nemusela jsem se namáhat, jelikož právě za nimi stál můj dozor.

,,Kampak, mladá dámo?“ zeptal se mě otec se zvýšeným hlasem. Pod jeho pohledem jsem si připadala provinile, ale cítila jsem, jak se ve mně vzpírá nový, silnější vzdor. Pozoroval mě svým typickým zkoumavým pohledem, ale netvářil se přísně, ani rozhněvaně. Neodpovídala jsem mu. Věděl, kam mám namířeno.

,,Přijmi za sebe nějakou zodpovědnost. Pro všechny bude lepší, když zůstaneš doma.“

,,Tohle není spravedlivé,“ procedila jsem skrz zuby.

,,Ne, to není. Ale je to nezbytné. Nesmíš se s ním už vídat!“ Vyslovil zákaz, který každému otci zaručí, že jeho dítě udělá pravý opak. Odvrátila jsem od něho pohled, abych se nemusela dívat do tváře, která ve mně pokaždé vyvolávala úctu a obdiv. Odvrátila jsem se, abych si nikdy víc nemohla vzpomenout na okamžik, kdy jsem považovala jeho názor za bláznovství.

,,Copak to nechápeš?“ sevřel moje paže a mírně se mnou zatřásl, ,,jeho rodinu vyslýchá StB! Chceš, aby tě odvedli také? Vyslýchali tě a donutili tě přiznat se k něčemu, o čem sama nemáš ani tušení?“ Jeho důrazný hlas pronikal skrze mě jako nekončící ozvěna pravdy, o kterou jsem nestála. Ani nevím, kdy jsem se mu konečně přestala vzpouzet a rezignovaně jsem mu dovolila, aby si mě k sobě přivinul svým neobratným způsobem.

Ačkoliv jsem si byla vědoma všech rizik, ten večer jsem se z domu zázračně vytratila.

Ne snad proto, že by moje pošetilost převážila nad snahou podřídit se vůli ostatních, ale stejně jako pohádkové příběhy mají své konce, stejně tak jako dramata mají své tragédie, jsem já potřebovala objevit zakončení jedné ze svých životních kapitol… Ale netušila jsem, že mi bude trvat nějaký čas, abych pochopila, že se mě nikdo nebude ptát na to, kdy chci svůj příběh ukončit. Nikoho nebude zajímat, jestli jsem řekla vše, co jsem měla na srdci…

Nikdo si už nevzpomene na jeden románek z roku 1954, v němž hlavní hrdina zmizel beze slova ze dne na den…

Současnost

            Život jsem vnímala zpovzdálí. Nastal čas, kdy moje minulost převládala nad budoucností a zasahovala čím dál více do přítomnosti. Seděla jsem ve svém křesle a pozorovala dobu, do níž jsem už ve skutečnosti nepatřila. Netížil mě třes v rukou ani vlasy protkané stříbrem. Někde v dálce si hrála vnoučata a já byla spokojená, když jsem viděla, jaký odkaz tady zanechávám. Byla jsem ponořena do vlastního niterního světa, s jehož přítomností jsem večer chodila spát a ráno se probouzela. Ve starém srdci uchovávala stopy po lidech, kteří psali můj příběh. Vzpomínky se mi v hlavě přehrávaly jako nekončící film pro pamětníky. Sledovala jsem v něm příchod vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Vybavovala se mi revoluce, kterou tvořila nová převratná generace. Znovu jsem si přehrávala všechny důležité okamžiky, které byly nesmazatelně vryty do mé paměti.

Na neexistujícím promítacím plátně jsem pozorovala koloběh s novými začátky a konci, s nadějemi a bezmocí, se štěstím a zármutkem, s výbušnou odvahou a celoživotním strachem.

Stejně jako se mísí černá s bílou, noc a den, stejně tak je celoživotním údělem vypořádat se jak se svojí odvahou, tak i se strachem. Jedno bez druhého neexistuje… Není strach, není jak rozpoznat odvahu. Někdo by mohl říct, že strach je pouze zbabělcovou zbraní. Ale bát se zároveň znamená být schopen velké síly. Jsme díky němu lidmi, ne bezduchými tvory, kterým neznámá síla přikázala žít. Žilami nám proudí krev a totéž platí i o strachu.

V dětství mě pronásledovaly kdejaké bytosti, ať už se schovávaly pod postelí, ve skříni nebo čistě v mém podvědomí. Nemohla jsem to nijak ovlivnit. Postupně jsem pronikala do světa dospělých a poznala, že strašidla, která na mě ve tmě čekala, nebyla pouhým přízrakem noci, ale vtělovala se do běžného života, do běžných situací a lidských vlastností.

Nastalo také období, kdy jsem si byla největším nepřítelem já sama. Dospívala jsem a hledala sama sebe. Pátrala po své úloze a děsila se okamžiku, kdy zjistím, že proplouvám životem bez jediného jasného cíle. Děsila jsem se chvíle, kdy mi bude odebráno to jediné, na čem jsem v té době ulpívala. Což se nakonec stalo, ale nebyl to konec světa, jak jsem si ve svých osmnácti letech myslela, nýbrž začátek.

Když byla obsazená republika okupačními vojsky, můj strach se zaměřil především na ochranu rodiny. Plně jsem pochopila chování rodičů až tehdy, kdy jsem se dostala do stejné situace, v níž byli před lety oni. Strach zcela přirozený a do smrti ho nelze vyvrátit…

Necítila jsem žádnou bolest, ale mé tělo bylo vyčerpané. Má mysl byla už příliš přetížená všemi pocity, jež se uvnitř hromadily dlouhá léta. Nevěnovala jsem pozornost všem těm nevyřčeným větám, které jsem nestihla vyslovit. Pomalu jsem usínala, zahalená do slunečních paprsků, do jemných stříbrných pavučin nevědomí.

Výhled na horizont byl jasnější než kdykoliv předtím. Žádné písečné bouře. Žádný vítr, který by všechno kolem rozdmýchával. Zmateně jsem pohlédla na starce, jenž vzpřímeně stál přede mnou. V ruce držel dřevěnou hůl a upřeně mě pozoroval. Měla jsem pocit, že znám jeho tvář, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Něco mi našeptávalo, že bych se měla bát. Že bych měla být vyděšená z tajemství v jeho hlubokých očí. Ale já nevěděla, co znamená strach. Připadalo mi, že je nemožné se na tomhle místě něčeho obávat. Zabloudila jsem pohledem opět do starcovy tváře a konečně pochopila, co se skrývá za jeho pohledem. V jeho lesku se odráželo odhodlání a smíření zároveň. V jeho hloubce bezmezná víra a odevzdání. Vzpomněla jsem si, jak vypadala poušť, když jsem ji pozorovala dětskýma očima, když přede mnou byl celý svět teprve rozprostřen. Chaotická změť všemožných nástrah a překážek se nyní proměnila v oázu míru a klidu.

Starý poutník byl pro mě tenkrát děsivý, protože jsem nemohla vidět pravou podstatu toho všeho. Nyní jsem ale chápala jeho pokoru a odevzdanost. Musela jsem urazit dlouho cestu napříč životem, abych konečně rozuměla jeho poslání.

Text podléhá autorským právům!

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s