Tisíc let mezi nebem a zemí

1.kapitola

 Tisíc let mezi nebem a zemí

,,Jsou v životě chvíle, kdy je nesmírně důležité věřit v něco většího, než jste vy sami.“  – Zig Ziglar

332613_271734669515654_142710672418055_901069_156724937_o

 Srpen 1913,  Francie

Temnotu ulice Saint–Vincent prozařovala světla z pouličních lamp, pod nimiž se procházely páry milenců, bohémové z nejrůznějších koutů světa, opilci hledající správný směr k zapomnění či zbloudilé duše čekající na rozhřešení. Básníci, malíři, myslitelé – všichni cítili, jak jejich cíl naplnění netrpělivě krouží kolem nich. Cítili, že je na dosah ruky. Všichni bez rozdílu povolání, majetku a hranice morálky vnímali krásu, která na ně dýchala skrz Montmartre. Vinice na rohu ulice Saint–Vincent a Clos Montmartre dodávala atmosféře jemný venkovský nádech. Nezatažené okenní tabule pavlačových domů čas od času naskytly pohled na dějství, jež se odehrávalo za nimi. Kdo by se ale soustředil na život, který se ho netýkal, když měl prostředky, aby žil ten svůj?

Nikdo nemohl ignorovat ozvěnu šířící se z Lapin Agile, proslulého kabaretu v místě, kde se křížila ulice Saint–Vincent a ulice des Saules, lehce severozápadně od baziliky Sacre Coeur, jejíž stavba započala v roce 1876. Zeleně natřené okenice kabaretu vycházely vstříc břečťanu a jiné zeleni, která Lapin Agile obklopovala.  Jednalo se o bývalou hospodu zvanou le Cabaret des Assassins – U vrahů. Neblaze proslulý název získala kvůli údajné vraždě majitelova syna, jež byla znázorněna na původním vývěsním štítu. Ten byl kolem roku 1880 nahrazen štítem novým, na němž malíř André Gill na přání majitele Salse namaloval králíka vyskakujícího z hrnce. V podvědomí lidí ale nezůstala dlouho pověst podniku poskvrněna. Majitelé se střídali a přinášeli s sebou svůj vlastní osobitý ráz, díky němuž se podařilo z kabaretu vytvořit místo hýřící dobrou energií a důvěrností. Místo, které se mohlo stát útočištěm, či dokonce domovem. Avšak slavný umělecký kabaret se z prostého dřevěného domku stal až za Frédérica Gérarda, jehož veselá tvář vytanula každému na mysl při pouhé zmínce o Lapin Agile.

Právě zde mnozí umělci, bohémové i prostí návštěvníci prožili své nejkrásnější večery. Abstinenti se mohli naučit za jedinou noc pít. Pravdomluvní objevit milosrdnou krásu ve lži. Nejzatvrzelejší lakomci začít rozhazovat franky za věci, jimiž během dne opovrhovali. Lidé bez jakýchkoliv ambicí si brzy mohli přesně ukázat prstem na to, kvůli čemu by dokázali nemožné. Mužům, kteří dříve lhostejně přihlíželi vlastní potupě, byla poskytnuta možnost poznat hořkou pachuť žárlivosti a nebát se ji projevit. Dveřmi kabaretu prošli i lidé bezcitní, avšak odcházeli zamilovaní. Osudy návštěvníků byly stejně tak vratké jako láhev vína na jejich stole. Jejich život se stal podivnou figurkou, ovládanou změtí náhod a tajemství, jež ne vždy zůstala skryta ve zdech kabaretu. Lapin Agile ale nebylo pouze místo, které lidské cesty rozdělovalo. Pro mnohé se stalo symbolem něčeho velkolepého. Symbolem, bez nějž by se jejich cesty nikdy nesetkaly.

*

 Pařížané se začali shromažďovat před Lapin Agile. Vzrušení z večerního programu proměňovalo sebemenší část tohoto místa  v cosi magického. I nepatrné stéblo trávy získalo svou vlastní úlohu, své vlastní kouzlo, kterého by si nikdo předtím nepovšiml. Nenahraditelná atmosféra každého večera zůstala ještě dlouhou dobu v mysli toho, jehož žíznivá povaha po víně a dobrodružství zavedla přímo do kabaretu. Avšak v mnoha případech za vším stála pouhá touha poznat nepoznatelné, alespoň jednou za život prožít cosi jedinečného, seznámit se s někým, kdo by dokázal převrátit celý váš svět naruby, ať už v dobrém či špatném slova smyslu. Všechny tyto duše byly přitahovány kouzlem Montmartru a leskem Lapin Agile.

Mezi ně patřil i mladý Pařížan Philippe Maurice, jenž šel po ulici Rue Cortot v doprovodu svých dvou přátel. Jeho rodina patřila k staré francouzské aristokracii, ale i přes bezvýhradnou náklonnost k tradicím vlastní rodiny, hlásili se k odkazu Třetí republiky stejně jako občané, kteří za ni dlouhá léta bojovali. Měl na sobě drahý, na míru ušitý oblek (podle nejnovější módy časopisu Gazette du Bon Ton), který se perfektně hodil k mladé hezké tváři, jež byla stále veselá a plná života.

,,Pánové, dnešním dnem se všechno změní! Doufám, že jste na to připraveni,“ prohlásil sebejistě,  zatímco zahnuli za roh Rue de Saules.

,,Neočekáváš od toho trochu moc, Philippe?“ zeptal se bez jakéhokoliv ostychu jeho kamarád Albert Benoit, jenž s Philippem sdílel většinu uměleckých ambic. Nepocházel ze stejné společenské vrstvy jako on, ale jejich přátelství to nikdy nijak nepoškodilo. Měl hluboký hlas, moderní knírek a vlnité tmavé vlasy, které si pokaždé dělaly, co chtěly. Philippe na jeho pochybnosti zareagoval bez rozmýšlení.

,,Nesmysl! Kdo jiný by mě měl dostat mezi elitu než přítel Apollinaira, Picassa, Braqua nebo Matisse?“ odvětil Philippe tónem, z něhož bylo znát, že pokládá Alberta za blázna, když si myslí, že taková jména nestačí k tomu, aby otřásla jeho uměleckou kariérou. Ta představa byla tak pošetilá! Musel se jí zkrátka zasmát.

,,Ještě jsi nám neřekl, proč si myslíš, že to pro tebe Max Jacob udělá,“ nenechal se odbýt Albert.

,,A proč by to neudělal, když se mu bude ta báseň líbit? Není lepší místo k prosazení a seznámení než Lapin Agile. Stačí, když o mně budou vědět.“

,,A co za to bude chtít?“ obrátil se Albert na Phillipa a významně se něj podíval s pozdviženým obočím. ,,Kolují určité fámy.“ Rychle vykouzlil jízlivý úsměch a rozverně strčil loktem do kamaráda.

,,Panebože, ticho!“ Phillipe se rychle obrátil, aby se ujistil, že ho nikdo neslyšel. ,,Tak to samozřejmě není, hlupáku! Spolu s ostatními usiluje o rozšíření kubismu, všichni budou nadšení, když uvidí, že o to má zájem někdo zvenčí,“ odvětil mu sebevědomě. Na to Albert pouze pokrčil rameny, úsměv z tváře mu ale  nezmizel a začal si broukat známou melodii od populárního skladatele Léona Vasseura. Philipe ale potřeboval ujistit ve svém přesvědčení a obrátil se na svého druhého přítele, který šel doposud mlčky vedle nich.

Jmenoval se Matthias Guillard. Během sporů svých dvou přátel zůstával téměř vždy nestranný a nezasahoval do nich. Pouze se občas mírně pousmál, protože věděl, že se jedná o rozepře, které přátelství nerozdělují, ale posilují je. Byl si dobře vědom toho, že si všichni tři váží nevídaného spojenectví víc než svých vlastních básní, žertů a hrdosti. Ať už by se prostými slovy sedřeli do krve, na konci dne šla pýcha stranou a to nejdůležitější zůstalo zachováno.

Jelikož Matthias nebyl přímým účastníkem těchto konfliktů, často unikl pozornosti ostatních lidí. Avšak když se někdo zaměřil na mladíkovu tvář, spolu s ní objevil muže, jenž se odlišoval od ostatních ve všech možných směrech. Každý si ihned všiml jasných hluboko posazených modrých očí, které pozorovaly dění kolem sebe s pozoruhodnou přesností a zaujetím. Nebeská modř pohlcovala sebemenší půvaby, které mu svět nabídl a tento dvaadvacetiletý mladík si vážil každého z nich bez výjimky. Vytvářel si svůj vlastní pohled na cokoliv, co ho obklopovalo, avšak s nikým ho nemohl sdílet, poněvadž nikdo nedovedl pohlížet na obyčejné věci tak jako on. Nehledal nikoho, s kým by mohl celé dny hovořit o detailech utvářející náš život po celé generace. Všechny vjemy uchovával jako tajemství života a smrti, jako tajemství vzniku a zániku, jako tajemství, jež obohacovalo jeho duši a dodávalo jí oné jedinečnosti. Jeho tmavé krátké vlasy kontrastovaly se světlou pletí a zářivou bílou košilí, jejíž límeček vyčníval z černého obleku.

Matthias se obrátil na Philippa, který stále mluvil o svém neochvějném přesvědčení, že mu básník a bohém Max Jacob, kterého si Montmartre osvojil a vychoval po svém,  umožní šanci prosadit se. Někde mezi větou o Apollinairovi a pařížské avantgardě byla třem přátelům poskytnuta zvláštní podívaná.

Několik metrů od místa kde stáli – na ulici Clos Montmartre blízko staré vinice a křižovatky, kde se nacházel Lapin Agile – se ještě před chvílí opírala o vysokou kamennou zídku dívka s dlouhými kaštanovými vlasy, jež nebyly zrovna upraveny podle společenských pravidel té doby. Bohaté kadeře jí volně spadaly k pasu a jejich opovážlivost zaujala kolemjdoucí na první pohled. Dívka nevědomky poutala pozornost svou nekonvenčností, svým osobitým způsobem dávala najevo nezájem o tradiční hodnoty, o jakýkoliv pokus okolí vytrhnout ji z přirozeného řádu, jejž si sama vytvořila. Přes krajkou olemované béžové šaty měla hnědý kabátek, který byl v pase značně zúžený, aby dokonale vytvaroval dívčinu postavu. Avšak spousta očí na ní upřela pohled, až když z nového modelu automobilu Rolls Royce vystoupil vysoký muž a přistoupil k ní.

Několik minut spolu diskutovali, přičemž nevnímali svět kolem sebe. Pánové se zastavovali v chůzi a z dálky začali obdivovat automobil, který byl v té době pokládán za nejlepší automobil světa – Silver Ghost. Nechali se unést proslaveným jménem, elegantními křivkami blatníků, vysokými koženými sedadly a v první řadě samotným šestiválcovým motorem pod nablýskanou bílou kapotou. Naopak dámy zaměřily svou pozornost na dívku, jež samovolně využívala svou něžnou kuráž a netečnost stejně dobře jako pistolník svou zbraň. Jejich pohledy byly mnohdy přezíravé z tolika prostých důvodů. Pohlédly na ni ostře a zkoumavě, přesto však neměly nikdy šanci ji doopravdy spatřit. Jejich zrak byl zahalen nedůvěrou, žárlivostí, všemi prohřešky, kterých se neodvážily, všemi laskavostmi, které pro ně nic neznamenaly.

Čím déle spolu pár rozmlouval, tím více mezi nimi narůstalo viditelné napětí. V jednom okamžiku muž prudce uchopil dívčinu paži. Nicméně dívka na to nijak nezareagovala, pouze se dlouze zadívala do tváře, která byla blízko té její, a tiše řekla několik slov, aniž by jakkoliv změnila svůj postoj. Mužova tvář zjihla. Ruku, jíž doposud svíral dívčinu paži, spustil bezmocně podél těla. Otočil se, obešel svůj Rolls Royce a vydal se k jednomu vysokému bílému domu naproti vinici. Vešel do domu a zanechal dívku i obecenstvo pod zářivými světly pouličních lamp.

Trvalo pouze několik mlhavých okamžiků, než se pozorovatelé začali opět věnovat svému malému světu, než si uvědomili, že dnešní pouliční divadlo skončilo. Avšak dívka zůstala stát na místě a pozorovala dveře domu, za nimiž muž zmizel. Někdo by mohl říci, že se v jejím pohledu nezračil sebemenší zájem, pouze jisté vyčkávání. Nepostřehnutelný stín na jeden jediný moment odhalil v dívčině tváři pochybnost, vztek a odstoupení od prohraného zápasu, který vedla především sama se sebou. Když stín zmizel, nebylo po jakékoliv známce rozrušení ani stopy.

Ulice byla nyní téměř liduprázdná. Večerní program v Lapin Agile měl začít za několik minut. Nedá se přesně odhadnout, která vteřina, myšlenka nebo vzpomínka narušila onu vyrovnanost, skutečnost ale byla taková, že aniž by se dívka ohlédla kolem sebe, lehce se rozeběhla ke dveřím bílého domu a hlasitě oběma sevřenými pěstmi zabušila na masivní dveře. Z úst se jí prodral výkřik, který patřil poraženému hráči v ringu. Avšak ona nebyla ten, kdo vše prohrál. Uběhla krátká chvíle než získala ztracenou rovnováhu, než byla opět sama sebou – sebevědomá a svéhlavá.

Poprvé za celý večer vycítila, že na ní spočívá něčí pohled. Opatrně se ohlédla a zpod pramenů kaštanových vlasů spatřila tři mladé muže, stojící na křižovatce. Nevěnovala jim velkou pozornost. Sklopila oči k zemi a lhostejně odešla rychlým krokem k Lapin Agile.

*

Vzrušení kolem večerního programu musel vnímat každý, kdo překročil práh kabaretu. Už z ulice byl slyšet čas od času bouřlivý smích a podmanivá veselá hudba doprovázená divokým potleskem. V pozadí toho všeho prožívali své životy a zásadní momenty i lidé, kteří se každý večer podíleli na zábavě a pocitu družnosti, bez něhož by nebyl Lapin Agile tím stejným místem. Zažívali chvíle prchavé i nekonečné slávy. Žili láskou ke kabaretu, umění a vážili si přátelství, které je spojovalo více než kritický postoj k tehdejší společnosti.

         Již bylo řečeno, že vlastníkem Lapin Agile byl v té době Frédéric Gérard, kterému nikdo neřekl jinak než Frédé. Spolu se svou ženou Bertou udělali z kabaretu azyl pro leckteré darmošlapy, bohémy, chudé básníky či malíře. Mnoho z nich vzpomínalo na večery, jenž se díky dobrotě paní Berty a hudebnímu nadání Frédého staly těmi nejpovedenějšími. Jelikož Frédé neměl mnoho peněz, nezaměstnával známé tváře kabaretního světa. Většina účinkujících byla z řad pravidelných návštěvníků, básníků a zpěváků, kteří mohli přispět k večernímu programu a později se proslavili i po celé Francii nebo dokonce i za hranicemi.

Mezi hosty kabaretu někdy patřili také bohatí měšťané, jež  Lapin Agile lákal vzrušující nevšední zábavou, uměleckou otevřeností a také pravidelnými výstupy talentovaných lidí, které si Frédé mohl dovolit přímo zaangažovat.

K nim patřila i nadaná dívka s kaštanovými kadeřemi, jejíž hlas měla jednoho dne uslyšet celá Francie. Jmenovala se Céline Myral.

Céline spěšně prošla předními dveřmi Lapin Agile, míjela přitom hosty i další účinkující. Mnohokrát ji kdosi oslovil, potřásl rukou nebo popřál štěstí, pokud byl zasvěcený a věděl, že příští číslo bude její. Poděkovala, pousmála se, ale nikdy se nezastavila. Měla namířeno k malé místnosti, kde se valná většina angažovaných připravovala na své vystoupení. Z povzdálí k ní doléhala slova Francise Carca, jednoho z nejvěrnějších návštěvníků, jenž své písně a verše nejednou doprovázel tanečními kroky a prudkou gestikulací.

V kavárně, v koutě, kost a kůže,

usedl. Kulhal. Končil den.

Proud světla potemněl a úže

najednou skanul do oken.

 

–         Kdopak jsi? – Nech mě na pokoji!

–         Chceš jíst? Chceš pít? – Co? – Dá si lok,

poplácá děvče, pak se pojí

a začne zpívat, zkrátka cvok.

 

–         Už půjdu. – Nechoď! – Ale ano.

V půlnoci zmizel. Najde ho,

míním ta holka, brzo ráno

za vraty oběšeného.

(pozn. báseň F.Carca)

 

 Céline za sebou zavřela dveře a rozhlédla se po místnosti. Na stojanu před zrcadlem byly zavěšeny večerní šaty z bílého tylu. Lhostejně odsunula stojan ke straně a posadila se před zrcadlo. Zadívala se na svou tvář, jako by se obávala, koho spatří. Soustředěně pozorovala dívku v zrcadle, ne však proto, aby ocenila vlastní krásu, ale proto, že tu dívku chtěla poznat. V její povaze nebylo místo pro pýchu či ješitnost. Chtěla vědět, jestli je tím samým člověkem jako předtím. Zda ji dnes nezměnila ani jedna její neuvážlivost, zda ani jeden záchvěv doopravdy neotřásl její podstatou. Zářivé oříškové oči nejistě pátraly po pomyslných odpovědích, které měly zůstat stále stejné, zásadní a neprůstřelné. Když na ně Céline odpověděla, jemná vráska mezi dívčiným obočím v zrcadle zmizela.

Štíhlými prsty si promnula oči, otočila se, podívala se znovu na šaty a teprve nyní dokázala ocenit jejich krásu a hodnotu. Na bílém tylu byla výšivka s perličkami, hladkými a sekanými korálky, jež asymetricky  tvořily kotoučové motivy. Horní díl byl v tunikovém stylu z dvojité látky, která lehce přilnula k tělu stejně dobře jako sukně s zčeřenou vlečkou. Céline si šaty oblékla, nalíčila se a sepnula si vlasy do nízkého slušivého drdolu, přičemž nechala několik jemných kadeří volně splynout kolem tváře. Naposledy se prohlédla v zrcadle a odešla beze strachu do víru kabaretní zábavy.

Pokaždé, když měla zpívat na scéně, cítila mravenčení v konečcích prstů z narůstajícího vzrušení. Nebyla nervózní, pouze milovala ten pocit natolik, že pohlcoval její mysl i tělo. Procházela davem, když narazila na dívku se jménem Arlette, jež svírala v rukou neotevřený dopis. Céline ji znala celkem dobře, téměř každý den s ní vystupovala. Arlette byla vynikající tanečnicí a občas vedla rozmanité diskuze s celým kabaretem. Měla hravou a milou povahu, a proto Céline překvapilo, když ji spatřila sklíčenou bez žádné jiskry v očích mezi desítkami bujarých a blažených tváří. Céline lehce položila ruku na její rameno.

,,Arlette, jsi v pořádku?“ zeptala se jí, načež dívka procitla ze svého zamyšlení. Právě v tu chvíli zavolal na Céline z druhého konce místnosti Frédé, což byl jasný signál toho, že měla okamžitě přijít na scénu. Céline k tomu zůstala netečná, jako kdyby ji nezajímalo, že na ni čeká celý Lapin Agile.

,,Se mnou si nedělej starosti. Volají tě,“ řekla Arlette a pousmála se. Céline tomu úsměvu nevěřila.

,,Doopravdy?“

,,Samozřejmě,“ Arlette vzhlédla a když viděla, jak na ni Céline nejistě shlíží, dodala: ,,běž, vypadáš krásně, čekají tě.“ Céline ji úsměv po chvíli oplatila, jemně ji stiskla paži a odešla na scénu.

Když Céline vystoupila na podium, malý sál se nezvykle ztišil. Brzy si každý uvědomil, že s jejím příchodem se v místnosti objevilo něco nezvyklého, jedinečného, jakási zhmotnělá energie, jejíž náruč dokázala obejmout celý Lapin Agile. Lidé se nechali pohltit touto energií, aniž by si to vědomě zvolili, nechali stranou veškerou předpojatost a zcela se oddali půvabnému stvoření, jež bylo zahaleno do bílého tylu a dodávalo jim onen nenahraditelný pocit výjimečnosti. Ten, kdo se nenechal ošálit oslnivou elegancí, začal po chvíli bloudit po dívčině tváři, zdali spatří rysy temperamentní dívky, která před kabaretem probudila zájem okolního světa. Avšak dívka na podiu stála klidně, rozhlížela se po sále, jako by chtěla každého vyzvat k jakési osudové sázce, kterou pokaždé vyhrávala. Na rtech jí pohrával lehký úsměv a pokaždé, když jí kužel světla ozářil tvář, se v jejích oříškových očí míhal odstín čistého zlata. Po sále se rozezněly tóny klavíru, po nichž následovala první slova písně, která se díky sametovému hlasu, jež byl nesmírně jemný a silný zároveň, musela bezprostředně dotýkat každé duše v sále. Pokud někteří doposud nezpozorovali neklid, který byl skryt pod povrchem veškeré dívčiny elegance a uhlazenosti, brzy měli šanci ho spatřit v celé své kráse.

Céline lehce proplouvala mezi jednotlivými stoly, byla rozverná a současně natolik profesionální, že dovedla vybočit ze své předepsané role, aniž by to působilo vulgárně či amatérsky. Byla ve svém živlu jako ryba ve vodě a příliš dobře si uvědomovala, jak moc pro ni Lapin Agile znamenal. Byl to její domov v tolika možných směrech a nikdy předtím jí nepřišlo na mysl, že kdesi venku za zdmi kabaretu na ni čeká zcela jiný svět, který ukrýval něco mnohem cennějšího než šaty z bílého tylu a slávu na prknech malého dřevěného pódia.

*

Další úspěšný večer v Lapin Agile byl u konce. Hlavním vchodem postupně odcházeli dobře naladění návštěvníci. Někteří byli podpíráni stejně veselými kamarády, rozhořčenými manželkami, nebo naprosto neznámými cizinci, kteří našli společnou řeč u sklenky alkoholu. Kabaret se začal vylidňovat, smích a hlasy v malém sále pomalu oněměly a zůstalo ticho, pohlcující prožitky večera stejně dobře jako každou myšlenku, s níž Céline  pozdě v noci odcházela.

Vydala se ulicí Saint-Vincent, která byla obklopena vysokými domy a pouličními světly, jejichž záře chvílemi ztrácela na intenzitě. Nocí v krátkých intervalech probleskoval jas zmírajících světel a Céline bezděčně vytanuly na mysl mlhavé obrazy dnešního dne. Viděla v nich dívku, jejíž temperament obdivovalo publikum každý večer v Lapin Agile. Temperament, jenž se nehodil do všedního dne, před jehož světlem se lidé chránily přetvářkou a společenským postavením. Céline si už více nebyla jistá tím, který obraz v její mysli je skutečný a který patří zcela do odlišné reality. Chtěla věřit tomu, že každý z nich je opravdový a tvoří její podstatu. Ať už to byl svět dívky, kterou lidé milovali nebo ze závisti či nepochopení odsuzovali. Avšak nastaly i chvíle, kdy jí oba rozdílné světy přišly neuvěřitelně vzdálené, a její opuštěná duše se v tom okamžiku naplnila prázdnotou.

Otočila se a naposledy pohlédla k bílému vysokému domu naproti vinici, jež svou výškou zdálky přesahoval ostatní budovy na Clos Montmartre. Věděla, že Silver Ghost před jeho dveřmi nestojí… Myslela si, že při pohledu na potemnělý dům pocítí alespoň osten zklamání, ale pravda byla taková, že neustálý kolotoč špatných romancí se stal pomalu zvykem, jakýmsi špatným vtipem, kterému už nikdo nevěnoval pozornost. Céline v tu chvíli necítila nic kromě únavy, přesto se ani jednou nezastavila a pokračovala dále v chůzi po dlážděné cestě.

Došla na rozcestí, když uviděla starší ženu, jak jde svižným krokem proti ní. Vypadale neupraveně a poněkud rozrušeně. Teprve když se přiblížila a pouliční lampa jemně osvítila ženinu tvář, poznala Céline Juliette Lerquet, jež občas chodívala do Lapin Agile na výpomoc, když byla potřeba jedna ruka u baru navíc. Její manžel byl Fredého dávný přítel a tuto službu prokazoval Frédé spíše jemu než jeho ženě. Nikdo ji neměl příliš v lásce, byla hrdá a odtažitá, příliš s nikým nemluvila, ale svou práci odváděla dobře. Céline ustoupila o jeden krok zpět, když k ní Juliette rychle přistoupila.

,,Musíš jít hned na Rue Becquerel,“ zasípěla drsným hlasem, ,,ta malá tanečnice stojí nahoře na střeše domu, kde žije, a chce skočit dolů.“ Významně se na Céline podívala, nicméně v jejích očích nebyl žádný zvláštní zájem, žádný strach o její život. Avšak byla to její slova, která Céline rázem vyvedla z otupělosti. Byla to slova plamenného biče, jež ji šlehl do prsou při každé promarněné vteřině. Bylo jí jedno, co bude dělat Juliette, už ji více nevnímala, chtěla pomoci Arlette. Než se ale stačila rozběhnout k cihlovému domu, Juliette ji zadržela za zápěstí a tiše jedovatě zašeptala: ,,Měla by si pořádně zvážit, co řekneš, nebo budeš mít na krku sebevraha. Tobě se to může stát hned.“

Céline vytrhla ruku z jejího sevření, pohrdavě si ji změřila a rychle řekla do ticha: ,,V tom případě je dobře, že si s ní nemluvila ty.“ Prudce se otočila a běžela směrem k domu Arlette na Rue Becquerel.

Když Céline doběhla na okraj ulice, spatřila hlouček místních lidí, kteří stáli u vchodových dveřích domu a vzhlíželi ke střeše. Céline se tam zadívala také, ale kromě přebíhajících stínů nic neviděla. Spěšně prošla zástupem, otevřela prudce dveře od hlavního vchodu a jakmile spatřila boční schodiště, vydala se po něm nahoru na střechu.

Juliettina slova byla hlasitější, více neodvratná a varovná s každým schodem, který Céline přibližoval k Arlette. Věděla, že Juliette měla pravdu, když řekla, že záleží na každém slově. Doopravdy si myslela, že Céline zklame? Vteřiny rychle ubíhaly… Věřila ona sama tomu, že zná odpovědi, které byly skryty před Arlette? Slova, jež by všechno napravila, scelila svět a udělala z něj opět místo, kde se dá žít jako předtím? Céline musela veškeré pochyby ihned odehnat, aby jí nezabránily racionálně uvažovat, aby nezabránily její odvaze vstoupit na střechu a balancovat na temné hraně dvou zcela opačných stran.

Byla téměř na konci schodiště, když se jí přes staré okno v mezipatře naskytl pohled na slabě osvětlenou střechu domu. Při pohledu na Arlette, jež stála u jejího okraje, Céline ovládl jemný třes a mrazení v zádech. Chtěla se rozběhnout za ní, ale na poslední chvíli se zarazila. Několik metrů od Arlette stál muž, jehož tvář Céline nepoznávala. Slova, jimiž k dívce promlouval, neslyšela, ale jeho výraz byl vzhledem k okolnostem neuvěřitelně klidný. Beze strachu k ní přistupoval. Pokaždé se na okamžik odmlčel, zastavil se a vzhlédl, jako by doufal, že mu dá za pravdu. Arlette mu odpověděla a ve tváři se jí promítla bolest, která mohla být stará tisíce let. Bolest, s níž každý bojuje a někdo prohrává. Z mladé veselé tmavovlásky se rázem stala žena, jejíž srdce znalo stáří, samotu a vinu.

Céline stále postávala u okna schodiště, snažila se pochopit celou situaci, roli neznámého muže. Nevěděla, co přesně ji přimělo zůstat na místě, co paralyzovalo její strach a úzkost. Pohled na zlomenou Arlette byl zničující. Měla být už dávno u ní, strhnout ji zpět do bezpečí, udělat cokoliv, jen ne stát na místě. Céline odtrhla pohled od Arlette a podívala se na muže, jehož tvář byla nyní dobře osvětlená. Ve skutečnosti byl velmi mladý, mladší než očekávala. A právě v rukou tohoto mladíka měl být jeden kolísající život. Céline začínala opět vnímat utlumenou hrůzu, byla připravená vyběhnout na střechu, když v tom se mladík pousmál. Ačkoliv byla situace nebezpečná a mnohem temnější, než by si kdokoliv dovedl představit, byl to okamžik zásahu čisté prozřetelnosti, kdy Céline poznala důvod svého otálení. Cítila jistou nevysvětlitelnou posvátnost, při níž se chvěla po celém těle. Díky ní věřila naprostému cizinci a svěřila mu život dívky, za níž se cítila zodpovědná. V pouhé vteřině záhadně prolomil barikády nedůvěry, jež za ní postavila sama zkušenost. Srdce jí stále splašeně bušilo při každém pohybu, který jeden z nich udělal.

Mladý muž lehce a bezstarostně přešel k Arlette a řekl jí něco, co Céline nemohla slyšet. V té chvíli pouze zatajila dech, čekala, že ji stáhne od okraje střechy, ale neudělal to. Trpělivě pozoroval v její tváři sebemenší náznak rozhodnutí, jež musela v tuto chvíli učinit pouze ona sama. Pozoroval její tvář jako hvězdnou oblohu, ze které se snaží vyčíst názvy a uspořádání jednotlivých hvězdných uskupení, jež měly udávat směr lidských osudů již po několik staletí. Céline obdivovala jeho klid a vytrvalost. Nevšimla si ani jediného zaváhání či chvění, naznačující, že i on má ve skutečnosti strach, které by odhalilo, že je pouhým člověkem se všemi nezodpovězenými otázkami a slabostmi. Céline se v tuto chvíli necítila tak silná jako on. Byla přemožena, omráčena neutuchající úzkostí a mrazením, jež cítila až v kostech. Pouze na vteřinu zavřela oči, možná aby v sobě objevila alespoň tu část víry, která ji opustila, když poprvé spatřila stát Arlette u okraje střechy. Byl to okamžik, během něhož se vzduch naplnil ledovou prázdnotou a ona ji byla nucena vdechovat do plic. Spolu s ní vdechovala temnotu, zbloudilý cíl lidského života a jeho nicotnost v té nejjednodušší formě. Vše bylo prosté, bezbarvé a překvapivě všední, a i přesto Céline nikdy předtím nepocítila takovou tíhu, jež na ní spočívala dnes. Byl to okamžik, který ji bude navždy připomínat jemný chladný vítr, jenž ji toho večera objímal. Už tehdy tušila, že splyne s jejím vlastním stínem a už se od něj neodloučí.

Když opět vzhlédla, spatřila, jak mladík nabízí Arlette svou dlaň. Vyzýval ji tím k naději, k důležitému kroku na cestě, jejíž cíl neznala. Na otevřené dlani jí nabízel nový život s takovou neochvějnou jistotou, jako by věděl něco, co ostatní smrtelníci ani netuší. Nabízel jí příležitost prožít vše od začátku, narodit se, dospět, poprvé se zamilovat, zranit se a opět vstát, zestárnout a pozastavit se nad časem, který tak rychle uběhl. Učinil tak s neutuchající trpělivostí, jako kdyby byl všechen čas světa vyhrazen na onen velký krok, s nímž se mělo všechno změnit. V té scéně bylo cosi magického. Pouhé gesto v sobě skrývalo smysl, po němž touží miliony lidí na zemi. Zdálo se, že studený vítr ustál a do atmosféry začal pronikat i hřejivý vánek, který byl prostoupen prostým lidským citem.

Céline se pomalu rozplýval výhled na střechu. Její oříškové oči nyní zářily více než kdy jindy, byly utopené v nevyřčených pravdách, ve slabinách a koutech její duše, o nichž nevěděla. Rychle a neúprosně setřela slzy z tváře, nechtěla jim dovolit zatemnit pohled na Arlette. Zhluboka se nadechla a vyčkávala… Arlette se naposledy nejistě zadívala do mužovy tváře. Ať už v ní chtěla nalézt cokoliv, spatřila to, co potřebovala… Po minutě váhání vložila jemně ruku do jeho dlaně.

Céline už na nic nečekala. Rozeběhla se po schodišti. Už se více nesnažila utlumit všechny emoce, které byly čím dál hlasitější, neklidné a stejně roztěkané jako její myšlenky. Zdálo se, že vše bylo nepodstatné a zároveň zásadní. Vše bylo mdlé a přesto jakýmsi zázrakem ozářené a velkolepé. Vše nabralo nový význam.

Když konečně vstoupila na práh střechy, začala vdechovat čerstvý vzduch, v němž ještě odeznívaly poslední tóny temného večera. První, na kom spočinul její zrak, byla Arlette, jež nyní stála v bezpečné vzdálenosti od okraje. S důvěrou hleděla do mužovy tváře, který na oplátku citlivě sevřel její dlaň.

Céline cítila, jak ji opouští tíseň, která k ní promlouvala po celou dobu, kdy nečinně stála u schodiště a svěřila svou důvěru muži, jehož neznala. Vstoupila tiše na střechu, přičemž jí slabý paprsek měsíčního svitu ozářil tvář. Ve chvíli, kdy ji Arlette spatřila, se v jejích očích objevil údiv. Céline se nejistě pousmála. Nevnímala pálení v očích a velmi pomalu přistoupila k Arlette. Ruka se jí mírně třásla, když se velmi zlehka dotkla její tváře. Céline ji bez přemýšlení spěšně objala, jako kdyby byla pouhým přeludem, pomíjivou a krutou iluzí, která se má každou chvíli rozplynout.

Bezděčně poznala, že musí být silná za Arlette, a věděla, že je to tak v pořádku. V bezpečném objetí mohla Arlette nalézt záchytný bod, skrýš a útočiště, avšak nebyla si jistá, zda chce doopravdy přenést své břemeno na cizí bedra. Céline ale neustoupila, byla připravená sdílet s ní její bolest. Za několik vteřin již Céline mohla těžko uvěřit tomu, že jemná a křehká Arlette snese tíhu, kterou na ní uvalil její vlastní svět. Krev v jejím drobném těle nahradila prázdnota. Měla chladné ruce a chladnokrevné myšlenky, s nimiž rozpoutala své peklo na zemi. Vše mohlo dnešním večerem skončit. Avšak existoval důvod, proč tomu tak nebylo.

Ve chvíli, kdy Céline nenašla vhodné ospravedlnění pro rány, které nesla Arlette na duši, pro rány tak zřejmě viditelné a přeci zcela skryté, začalo se z jejího podvědomí vytrácet kouzlo, díky němuž před několika minutami uvěřila, že vše kolem nás není pouze špatné a nelítostné. Pomalu vyprchávala poslední šance na  nově nabytou přelétavou naději, když v tom se Céline zvolna otočila a pohlédla do jasně modrých očí. Muž, kterému věřila bez jediného racionálního vysvětlení, stál nyní poblíž schodiště a na rtech mu pohrával jemný úsměv. Céline se ve skrytu duše obávala toho, že ji zradil vlastní zrak a představivost, jež se příliš usilovně snažila věřit v někoho, kdo ve skutečnosti neexistoval. Když v bezprostřední blízkosti spatřila mladého muže, v jeho očích postupně nacházela to, co ztrácela ve svých. Vyzařoval z nich nevídaný klid, s nímž přistupoval a hovořil k Arlette. V jeho dokonalé tváři spočívalo cosi konejšivého, bezpečného. Zlost, kterou Céline rozpoznávala ve svých myšlenkách, se náhle zdála být nesmyslná. Její místo zaujala tichá melodie obyčejné srpnové noci se všemi detaily, jenž k ní patřily. Opět vnímala svět v jeho nejčistší podobě bez přirozené předpojatosti.

         Mladíkův vlídný úsměv byl čím dál zřetelnější, blankytným pohledem spočíval dlouze na Céline. Jeho pohled jí přinášel nečekaný a těžko odůvodnitelný pocit bezpečí. Nevěděla, jak má přesně vyjádřit svou vděčnost. Nikdy v podobné situaci nebyla, za celý svůj život nepotkala nikoho, kdo by vystupoval s tak tichou pokorou a šlechetností. Neznala nikoho, kdo by se svou osobností natolik lišil od ostatních. Společnost pokrokového dvacátého století zavrhovala cokoliv, co nějakým způsobem vybočovalo z řady, nezapadalo do davu, se stejnou samozřejmostí jako  všechna století předchozí. Céline si tím pádem vážila každého, kdo tak vědomě či nevědomě působil na okolí. Většinou to byla ona, kdo stál v centru všech kuriozit. Ale tento muž, který pro ni byl stále cizincem, byl zvláštní ve své výjimečnosti. Vybízela ji jeho nesobeckost a laskavost, jež pro ni byla stále vzácná. Chtěla mu poděkovat za záchranu Arlette, kterou pořád pevně držela v objetí. Chtěla mu poděkovat za tolik dalších věcí, ale nedokázala je vyslovit. Nevěděla, jak je má vyslovit, jak je má pojmenovat. Nebyla si jistá ani tím, zda jsou takové věci možné. Jak by mohly být? Poznala, že se chystá každou chvíli odejít.

,,Je vous remercie, monsieur,“ řekla Céline tiše, velmi zřetelně a upřímně. Oříškové oči pozorně sledovaly mužovu tvář, zda v nich vyčte a pochopí vše, co zůstalo nevyřčené. Na rtech se mu objevil známý tichý úsměv a s úctou sklopil oči k zemi na znamení svého odchodu. Když vzhlédl, zadíval se naposledy na Céline a odešel tiše se svým tajemstvím, díky němuž se toho večera scelil roztříštěný svět a na nějaký ten čas začal dávat opět smysl.

Po jeho odchodu se přesto Céline cítila podivně rozpolcená mezi dvěma jemnými hlasy ve změti svých myšlenek. Jeden jí našeptával, aby ho nenechala odejít bez odpovědí. Aby mu nedovolila opustit ji, aniž by s ní sdílel alespoň část svého světa, kde vše mělo své opodstatnění, svůj řád, své kouzlo. Kdežto druhý silnější hlas ji před tím varoval. Příliš si cenil okamžiku, který Céline umožnil věřit v soudržnost a lásku mezi lidmi, kteří netrpí vrozenými předsudky, kteří si stále dokáží navzájem pomoci, zachránit se, osvobodit se. Céline toho večera nalezla víru. Objevila víc, než očekávala. Mnohem více než na co byla ve skutečnosti připravená. Nemohla doufat, že získá také odpovědi. Měla zůstat v tajuplném nevědomí, nechat se vést duchovní silou, kterou pokaždé spatřila v hlubokých modrých očích, v jemných rysech cizincovy tváře. Každý vjem či sebemenší zlom měl být zachován jako nedostižný obraz v mlze, jenž nezná hranic.

Céline zůstala stát na místě, přičemž citlivě svírala Arlettinu paži. Když se zkoumavě zadívala do její tváře, už v ní více nerozpoznávala onu neodvratnou rezignaci. V očích se jí stále míhaly stíny smutku, avšak spočívalo zde i jakési odhodlání, síla, kterou předtím postrádala.

,,Budeš v pořádku, Arlette,“ řekla Céline s přesvědčivou jistotou. Arlette naposledy pevně zavřela oči, jako kdyby si chtěla její slova vštěpit do paměti. Lehce přikývla a pokusila se o náznak úsměvu.

,,Pojďme odtud,“ řekla Céline rázně. Povzbudivě jí oplatila úsměv, uchopila ji pevně kolem ramen a pomalým krokem odcházely ze střechy domu, jež byla nyní celá osvícená měsíčním svitem a jasem rozzářeného Montmartru.

         V ulicích se chvílemi rozléhaly živé hlasy, smích, či dokonce melodie, která doprovázela malé skupiny umělců, hudebníků, spisovatelů nebo básníků… Z kabaretů se každou noc vydali do pařížských ulic hledat inspiraci, opojení ze života i smrti, spalující lásku, smysl všech svých veršů a lidské existence. Jejich osudy řídila náhoda. Věřili, že každá noc na Montmartru v sobě skrývá něco dosud neobjeveného, stávali se zlatokopy a jejich víra byla neoblomná i přesto, že je nezavedla pokaždé na správnou cestu. Během své cesty k naplnění vytvářeli nejrůznější koncepce, nové umělecké směry, které je měly k jejich cíli přiblížit. Expresionisté si vytvářeli svůj vlastní svět, žili prožitkem, v němž hledali svůj smysl. Literární naturalisté naopak zavrhli klamné iluze, vyzdvihli každý nepatrný detail a kouzlo nacházeli v temných stránkách lidského života nebo v samotné smrti. Téměř každému směru imponuje jiný, který nabízí zcela odlišnou cestu. Avšak žádný z nich nedovedl přesně odpovědět na otázku, kterou si kladli na počátku. Kde byl jejich cíl? V čem spočíval smysl, jenž se vydávali každou noc hledat? Jak dlouho s nimi zůstane, pokud ho přeci jenom lapí do svých sítí stejně neobratně jako neklidné ptáče? Skálopevné odpovědi, jimž by mohli jednou provždy uvěřit, jim nenabízel ani Lapin Agile.

         Céline se naposledy ohlédla po nejbližším hloučku umělců, v jejichž tvářích se prolínalo netrpělivé očekávání s jistou dávkou zoufalství. Mnozí z nich byli silně opojeni vínem a smysl nalezli velice rychle s jakoukoliv další láhví alkoholu. Někteří provolávali slávu Paříži, druzí nadávali na domácí nestabilní politiku. Avšak Céline zaujalo několik mužů, kteří pouze v klidu seděli na zemi či na nízkých zídkách, a pozorně sledovali oblohu nad nimi. Čekali snad na zázrak nebo alespoň na nějaké znamení, jež by jim zodpovědělo jejich otázky?

         Céline kvůli nim zčistajasna pocítila špetku lítosti, protože si uvědomila, že ona už zázrak zažila. Byl to její zázrak, kterému nikdo jiný nedokáže plně porozumět. Našla smysl v prosté lidské laskavosti, která nebyla zahrnuta do žádných uměleckých směrů či koncepcí. V ušlechtilém a nepodmíněném citu, jenž byl tisíce let podceňován. Sledovala pohled mužů k hvězdné obloze a poprvé po dlouhé době téměř hmatatelně cítila, jak ji proudí krev v žilách, jak se do nich vlévá nový život.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s