Poutníkova cesta

Nad zemí se vznášela oblaka prachu. Písečné duny zakrývaly výhled do nekonečna. Zvedaly se. A opět klesaly k zemi.Rozvířily se. A opět se uklidnily… Jejich ladný pohyb vytvářel jedinečnou melodii narušující ticho v rozlehlé poušti bez jediného jasného obrysu. Pouští procházel vetchý stařec se zahalenou tváří. Opíral se o dlouhou dřevěnou hůl a jeho drobné tělo se stavělo na odpor větru s neochvějnou vytrvalostí. Každý krok, který ho posunul blíže k neviditelnému cíli, dělal z obyčejného starce ztělesnění lidské moudrosti a síly. Síly, která byla natolik mocná, že zahanbovala vše, co ukrývala nebezpečná cesta před ním. Člověk se svojí nedokonalostí a slabinami se proměňoval v cosi nadpřirozeného, dokonalého a děsivého zároveň. Víra, která zušlechtila jeho rysy, omámila jeho smysly a stala se nejsilnější možnou zbraní, se odrážela v  hlubokých očích starého poutníka…

Ostrým pohledem prohledával okolí, dokud se nezastavil u jednoho konkrétního bodu. Intenzita jeho pohledu se stala nesnesitelnou, po chvíli hrůzostrašnou pro mladé vylekané oči. Tajemství, které v něm spočívalo, obklopilo jeho tělo a duši…

A já se probudila…